Tenor:
Hej, mistře,
vstaň bystře,
vzhlédni na jasnost,
nebes na švarnost,
krásu uhlídáš,
v tento noční čas.
Hvězdy jsou dnes krásnější,
obloha je jasnější,
měsíc krásně plápolá,
světlý je sad obora,
denice již vychází,
z hájů volá zvěř,
cvrlikáním přelibým ptáčků zvučí keř,
rozléhá se les.
Slyším za horou tam zvuk,
moldánkový jemný hluk.
Ejhle! Slyšíš,
mistře, slyšíš,
dudlování, libé hraní,
jak to zvučí, krásně hučí:
honem vstaň, mistře,
prohlédni bystře!
Bas:
Nu, nu proč mi nedáš v spaní pokoje?
Proč mne nyní lekáš? Řekni, copak je?
Celý den jsem v práci byl, v potu tváře lopotil,
a tu když mám odpočinout ty mně nedáš spáti;
řekni, řekni, copak přece má to znamenati?
Tenor a Bas:
Co jest to, co jest za libé hraní?
Nebeský toť jest zpěv a plesání.
Tenor:
Toto já slyším dnes celou noc.
Bas:
To musí znamenat velmi moc.
Tenor:
Toto já slyším dnes celou noc.
Bas:
To musí znamenat velmi moc.
Tenor:
Proto jsem tě probudil,
abys slyšel hraní.
Bas:
Jsem rád, žes mne probudil k tomu podívání.
Tenor a Bas:
Bez všeho honem prodlení
běžme tam, kde to libě zní.
Této noci přepodivné
všecko všudy jest jak ve dne.
Jak vše padá libě v uši,
jak vše proniká mou duši!
Zas to hučí, mile zvučí,
pojďme se tam podívat,
nechtějme dél prodlévat.
