Alba s touto skladbou:
Zimní slunce,
Na břehu řeky stojí osamělá,
má strach z toho co ví
A v duchu ptá se,
kdo ji na otázky jednou odpoví.
Cizí jména, tváře, stejný všechny pro ni,
má strach vědět, co bude dál,
když ten, co měl ji vždycky nejraději,
zprávu nezanechal.
Soumrak už padá,
ona stále bloudí s tváří uplakanou
To, po čem touží, je teď vzdálený,
jen přání zůstanou.
Všechno prý je možný, jenže nestačí jen věřit,
musí rozhodnout, co chce mít
A pak si cestu ke svým cílům najít,
vlastní život si žít.
A přijde ráno, po noci dlouhé vládne úsvit
a slunce ji zas bude hřát,
výčitkám se bránit dál nemusí.
Ví to a stejně všechno v sázku dává,
už ví, že se to může stát,
chvíle krásný zpátky vrátí se k ní.
Takhle to vážně nejde dál, už ví to,
stále nechce to vzdát.
Je to všechno jako sex bez lásky,
není o co stát.
Nejistota svírá její mladou mysl,
není nikdo, koho se ptát.
A před ní další dlouhá noc, kdy sama
svých snů bude se bát.
A přijde ráno, po noci dlouhé vládne úsvit
a slunce ji zas bude hřát,
výčitkám se bránit dál nemusí.
Ví to a stejně všechno v sázku dává,
už ví, že se to může stát,
chvíle krásný zpátky vrátí se k ní.
Nejsou všechna přání stejná,
zkouší zůstat lásce věrná,
Ptá se, jestli může zpátky
vrátit krásný noční hrátky,
V pochybnostech dál se trápí,
jednou získá, víckrát ztrácí,
Nad ránem pak sil tak málo
zbývá jen, když odpovědi schází...
