Kam si dal světlo, když tady zhasli, Bože,
kam si dal člověka, když fraška naostřila nože?
Tikáme jak hodiny, co už brzo daj času sbohem,
pak vylejem panáky na zem.
Utřem to jak chodbu od bláta,
zamlčíme to tak, jak to dělá hrdej táta,
a pak pudem dál nebo jak se to říká,
kolem rybníku rozlitýho mlíka.
Světlo pak protne ticho pokoje,
když myšlenky ve svědomí odsunou závoje
zapsat ty slova je jak tisknout dlaně na zdi
který nepopsaný čekaj až je zjizvíš (zjizvíš)
a ty máš srdce léta mnohá chutě pryč od věcí,
za kterýma běžels jak pes, kterýmu hodíš míč.
Občas tě život jako cihla na noze táhne níž
a tak si hledáš svoji skrýš.
Yeah!
V hubě mám chuť barevnejch limonád,
pedrovejch žvejkaček a cigár z kolonád,
v ulicích vídám pořád stejný postavy
se zlatou buřinkou s životem na směny.
Přemejšlím jestli budu jako oni,
čas šlape na paty, kalej se vody.
Jenom to světlo se ve víru noci otáčí
jak kolotoč od dětství do stáří,
chytáme sníh do rukou děravých
a čas, ten vládne dál Proustovi ve vizích.
Bublina praská v iluzi, když jdeš uloupit nekonečno
momenty, který smyl déšť.
A čas ti dál vyklouzává z pastí jako zmije,
leze ti kolem šíje.
A nakonec smyju ten splín,
co pod lampou kreslí stín,
než zvony odbijou, odbijou...
