Z černého nebe hledám sílu,
když nemám tebe, mou malou vílu,
můj dech, bylas můj život,
o našich snech se tak krásně snilo.
Jenom na chvilku tě tu mít,
znovu ti verše na zeď psát.
Každý den čekat, na rohu stát,
tak se mi nesměj, teď musím lhát.
Bouře duní, motlitby zněj.
Nemám proč se pořád znova na start vracet.
Dva, co jedno tak moc chtěj,
nestačí sbohem, jako když nám bylo dvacet.
Mám svůj cíl, možná i víru mám a tu neprodám,
padl Řím, pro malou vílu, živý strom
a mrtvá zem, kde nikdo nechce tančit sám.
Kdo je blázen a kdo kat?
Kdo soudit chce, ten musí vynést ortel,
spasit svět, možná snad.
Když všechno shoří zbyde tady popel
a v něm pýcha, lidská touha, taky zášť,
měl bych se bát.
Jak vůbec můžu ráno vstát?
Sklenice vína a papír dopisní,
řádky tužkou, tón mírně komisní.
Poráží svět, který jsme znali
a že jdeš hned, točíš se zády.
Píšeš, že vážně musíš jít,
ať to i vážně začnu brát.
Co na to říct? Já tě mám rád.
Tak se mi nesměj. Teď musím lhát
A přiznávám, že dávno vím, že soupeřím
s tím klukem, co mu teprv bylo dvacet.
Jenom se ptám, ne, nebrečím.
Proč najednou se od něj nechceš ke mě vracet?
Co má a co ne já?
Zná tvoje přání, nabízí víc, než cokoliv, co já ti dám.
Poprvé, žárlím, žárlím a taky vážně prohrávám.
Jsi moje víra, jsi můj mys.
Bylas můj maják v temné noční bouři.
A teď jsi pryč, zůstal jsem sám
s tím dopisem a srdcem, které touží.
Máš moji víru, moji sílu, moje zítra.
Proč tě mám rád?
Jak vůbec můžu ráno vstát?
Jak vůbec můžu ráno vstát?
Jak vůbec můžu ráno vstát?
Bouře duní, motlitby zněj.
Nemám proč, se pořád znova na start vracet.
Dva, co jedno tak moc chtěj,
nestačí sbohem, jako když nám bylo dvacet.
Mám svůj cíl, možná i víru mám a tu neprodám,
padl Řím, pro malou víru, živý strom
a mrtvá zem, kde nikdo nechce tančit sám.
