Alba s touto skladbou:
Obraz z nás,
Bylo jich tolik, smutných očí, zlomených srdcí
co mě prosí, uzavřenej do sebe, sám se dusím.
Možná mi to patří, ale kam vlastně patřím ?
Žít bez cenzury, jít přes mrtvoly
mít svý plány, ideály, zpět se neohlížím
hodně věcí mě ze spánku budí
zamýšlím se kam dovedou mě moje činy
napohled jsme tvrdí, není předsevzetí
taky děláš že je nemáš, jsme dobří herci.
Nekonečný lhaní a vzpomínky co bolí,
nemůžeš ovlivnit - já bych vrátil !
To ta dnešní doba, dělá ze mě hajzla
nutí mě konat to, co nechci dělat.
Ale musím se tak chovat, ona není druhá cesta
ovlivněnej tímhle světem - nejde si vybrat.
Tak kolikrát (kolikrát) se mám přetvařovat ?
Do očí ti lhát, lidem kolem ubližovat,
jsme strůjci svýho štěstí, na každýho dojde řada
však ty víš za jakou cenu musíme postupovat,
Někdy mě to bolí, když přemýšlím
nad vším špatným, co se ve mně hromadí.
Tolik známých, co kvůli mě trpěli,
tenhle track patří jim, snad to pochopí.
Je to jako vlak, kterej nikdy nezastaví,
tuhle cestu jsem si vybral a už to nejde vrátit.
Možná to vidíš jinak, nebo to nepochopíš
prosím tě jen o jedno a to je odpuštění !
Neschováš se před ním,
ono najde si tě, když seš sám
tvrdíš, že jej nemáš
ale trpíš když usínáš.
Neschováš se před ním
je černý a nezapomíná
o to víc tě bolí,
když zkoušíš sám sobě lhát.
O půlnoci chodím po ulici
z noci mě budí hlasy,
těžko vrátím zpět ty časy
čekám, kdy příjde den spásy.
Bolest padá na dno flašky,
která řeší moje stavy,
zanechal jsem bohužel stopy,
který způsobily slzy.
Připadám si jako v pasti
často stojím nad propastí,
lži mě všechny plány zhasly,
proč jsme tolik věcí zasklil ? (Proč?)
Připadám si strašně prázdný
plný výčitek a hanby,
bohužel nevrátím ty činy,
který už se jednou staly.
Na svých bedrech nesu smutek
a ne jeden špatnej skutek,
vidím temno mojí duše,
možná jsem byl občas krutej.
Vrací se mi každej průser,
kterej ti způsobil problém
a to, na co nejsem hrdej
radši s sebou vemu pod zem.
Často topím život v chlastu,
pak nemám záchranou brzdu,
mozek opět ztratil rozum
(a ze všeho padám pod stůl).
Z těch omylů už mám kýlu
a ze lží pomalu kynu,
chci vytáhnout hlavu z klínu,
zamést pryč veškerou špínu.
Neschováš se před ním,
ono najde si tě, když seš sám
tvrdíš, že jej nemáš
ale trpíš když usínáš.
Neschováš se před ním
je černý a nezapomíná
o to víc tě bolí,
když zkoušíš sám sobě lhát.
sám sobě lhát
sám sobě lhát
sám sobě lhát
sám sobě lhát
sobě lhát
sobě lhát
sobě lhát
