Byl jednou jeden dlouhej stan,
a on hrozně rád na kytaru hrál.
Místo nárámků nosil prasklý struny,
a na triku mel vyčištěný dvě měsíční luny.
On každém den venku seděl a hrál,
a nikdo ho nechápal každém se mu hned smál.
Když mu někdo řek jdi domů radši Stane,
tak on na to:,, Tak poslouchejte pane!“
Refrén:
My hraním svůj život nemrháme…
Aspoň my dělat furt co máme…
Kreativita nás někdy k šílenství dohání…
Ale my víme, že ona lidi neodhání…
A tak byl jednou jeden dlouhej stan,
a on hrozně rád na kytaru hrál.
Místo nárámků nosil prasklý struny,
a na triku mel vyčištěný dvě měsíční luny.
Stanovi nikdy žádnej člověk nepsal,
a on domů taky nikdy nikoho nezval.
Jednou mu někdo zavolal nezvaně,
a ozvalo se:,, Tak poslouchej ty Stane!“
Refrén:
A tak tichej dlouhej Stan,
Už jen osaměle sám tak nehrál.
Nikdo nevěřil, jak slavným se stane,
a od tý doby ho oslovovali vždycky jenom pane.
Refrén:
Stane, Stane, ty kytaristo Stane!
Stane, Stane, my tě rádi máme!
