V den první před mužem stojí žena dvou tváří.
Kdesi nad ní se trhavě spouští klec z narudlých bouří.
Jedna tvář ženy se usmívá, druhá se v bolesti skrývá.
Pravá tvář ženy je z obou část, je mdle živá, tak smutně živá.
V den druhý u těch dvou stojí klec ze žhavých plátů.
Žena kropí krvavou slzou límeček šatů.
Plamenná brána se otvírá, železným chrupem si skřípá.
Muž brání ženě svým objetím, v dýmu sípá, chorobně sípá.
V den třetí žena si klečí zamčená v kleci.
Muž leží připoután drátem od klece k srdci.
Mřížoví pomalu stoupá výš, mužova kůže se trhá.
Na drátu visí si srdce díl, dva stíny vrhá, stín dvojtváří mrhá.
V den čtvrtý se z ohňové hůry popílek snáší.
V muži, tam, kde měl srdce, opět další si buší.
Prší a voda se smíchává s popelem včerejší ženy.
Zatéká pod muže se srdcem, je oživený, oživený!
V den pátý z popela vstává žena s jedinou tváří.
Muž v síle vzdychá si na ní v toto podivné září.
Žena jej nemravně vysává, on se jí necudně živí.
Září se do října dostává, oba jsou živí, tak radostně živí.