Jako děti strašeni zlem jsme byly.
Naše představy plnili duchové, čarodějnice a upíři
Tma byla polem působnosti našeho strachu.
Vše se mění, jistota na světě není, čas to odnesl.
Dnes stojíme jako dospělý na prahu strachu.
Víme, už že není magie ani pohádky. Je jen drsný dopad reality.
Strach se jen mění, ale nikdy nezmizí.
Náš strach změnil se na strach ze zrad, podvodů, hry zla. Násilí,
všeho co můžeme vidět, když se podíváme kolem sebe.
Jednou to dojde, i v dospělosti bojíme se po tmě.
Apokalipsa a těžké ztráty.
Běž, křič, skoč s mostu, trp si v koutě, padej na dno
Nikdo, nikdy ti už nepomůže, lidstvo jak stádo už dnes půjde,
ani po tobě se neohlédne. Jeden po druhým v davu,
chamtivě po penězích, po moci, po sobě samých půjdou.
Budou se družit ve skupinkách, neznat se vzájemně, nepomáhat si,
půjde jim jen o sebe.
Až osud krutou hru si s tebou zahraje, nikdo ti dnes nepomůže.
Co to je? Kde to jsme? Proč? Jaký tohle bude mít konec?
Kdy apokalipsa nastane? Co se s lidmi děje? Proč nikdo nevidí?
Proč nikdo nechápe, co tady se děje?
Falešnou hru lidi hrají, kryjí se pod různá jména, názory, přetvářku.
Nikdy sebe ti neukážou. Nezajímáš je, jde jim jen o sebe. Všechna láska,
jaká by měla světem prostupovat, uchýlila se jen k jejich egu. Nikoho nezajímáš
ve své podstatě, zde jen sám přežíváš.
Lži, pomsta, závist, faleš pohltila lidi, nepomůže ti hrát férovou hru.
Proč nikdo nikoho neposlouchá? Každý jen o sebe stará.
Nepotřebná jsou slova, nemá cenu nic říkat, nikdo už nebude to chápat.
