Jdu sám bezcitným světem
nikde žádná láska
žádná milující tvář
jen oltář mé krve.
Když padnu a zhynu, kdo slzu uroní?
Vzpomene si někdy někdo,
na kluka který tak moc lásky měl?
Věnuje někdo vzpomínku na něj
co srdce v dlaních nosil
a bez sobectvi lásku chtěl dávat?
Jdu sám bezcitným světem
nikde žádná láska
žádná milující tvář
jen oltář jeho krve.
Když zemřu tak sám, kdo vzpomene si?
Koho skutečná bolest zasáhne?
Najde se někdo,
kdo žalem v slzách srdce skrápí?
Existuje duše co zasažena bude,
pro city v hlouby uchované?
Jdu sám bezcitným světem
nikde žádná láska
žádná milující tvář
jen oltář její krve.
V skutečné přátelství já vždy s nadějí věřil.
Hledal jsem a nenacházel, jen zklamání a žal.
Své srdce a lásku chci dát,
ne se jen nicoty a smrti bát.
Záleží na mě někomu vůbec?
Povšimne si někdo kdybych nebyl?
Padám do propasti beznaděje,
žádný zachránce tu není.
Zoufale toužím po lásce pravé,
věrně oddané, ale nikde není...
Prosím Boha, toho všemocného, aby na mne shlédl.
Snad prachu požehnání jednou dá...
Jdu sám bezcitným světem
nikde žádná láska
žádná milující tvář
jen pouhý oltář a na něm má krev.
Rudá jak touha
horká jak vztek.
Nikomu nejsem dost dobrý
nikdo nenajde oltář mého smutku...
