Ve vzduchu březen zavoněl
Hnuly se ledy a já chtěl
Projít se ještě jednou kolem labutí
Napsala´s čekám dvacet let
Tehdy jsi řekl zítra v pět
Jenomže odvahu si člověk nevnutí
Já jsem se bál tě poznat blíž
Byl jsem jen malá šedá myš
Pro ty se krásný holky nikdy nerodí
Vím, žes to nikdy nepřiznal
Že jsi jen z toho strachu hrál
A mně tvá slova mohla srdce utrhnout
Napsal jsi možná zítra v pět
A pak jsem musel někam jet
Možná jsem jenom zkoušel chytit lepší proud
Hledal jsem pro nás lepší teď
A čas mě prolez jako sněď
Po našich horách lásko, štěstí nechodí
A tak tu zase mrznu sám
Než bych si přiznal na co mám
Radši si nalhávám, že nemám chuť a čas
Jenom ti píšu co víc říct
Oněgin z českých Nemanic
Co je mu čtyřicet i šestnáct v jeden ráz
Asi si říkáš jak je fajn
Že nejsi Ábel ani Kain
Než něco zkazit líp je neudělat nic
Ještě je všude kolem mráz
A ještě pořád honím čas
S úsměvem lehký holky z Da Vinciho skic
Čekám, až březen zavoní
Rozkvete můj sad jabloní
A já se začnu těšit jako malej kluk
Na první z plnoletých jar
Na první lásky od kytar
Tak zítra večer v pět u našich labutí…
