Potkal jsem ji v kině, byl jsem zhulenej jak svině.
Byla tak líbezná, byla snad víc než já.
Řek jsem jí bejby, dej mi ještě prásk.
A pak jsem něco ucejtil, myslel jsem, že to byla láska,
ale spíš to byly jen mý boty.
Řek jsem jí "Co děláš?", vona "Lítám, co ty?"
"Já taky, tak pojď budem lítat spolu,
ve dvou se to líp lítá nahoru a dolu."
A ráno tě vopustim jak bublinky colu,
jako vždycky vodejít vod prostřenýho stolu.
Byla si moje víla ze studánky,
noc co noc jsme spolu zvládli víc čísel než zlatý stránky,
ale každej má svý plusy a mínusy,
nakonec sme všichni jenom monočlánky.
"Když já tě mám opravdu moc, moc ráda.
Proč jsi mi jen představoval to ho svýho chábra?"
"Řek jsem ti snad ať před ním hned hodíš záda?
Tvoje pevná hráz se prolomí jen připluje první kláda."
A vo tom žádná!
Žijeme v době neustálejch rozvodů,
my ale každou neshodu vyřešíme v G bodu, víš co,
já a moje kotě nelítáme nízko,
ale tam je vždycky jen to poslední společný místo, hej!
Dál už jen mír uzavřem
a ruční brzdu zatáhnem, nebo to nezvládnem, né!
Tam a sem, dokud neumřem.
Tak zamávejte prazdrojem a vzhůru za strojem, jó!
Jednou jsi mi řekla, že jsme jak tramvaj,
dva vozy co jsou furt spolu.
Celej den se městem flákaj
a večer spolu zatahujou domu.
A já dnes už vim aniž bychom předtím tušili,
žes měla pravdu už vidim.
Při tom všem provozu naší linku zrušili
a ty teď jezdíš jinde a s jinym.
Ty víš co chci říct, já vim co chceš slyšet,
možná proto jsme pořád tak tiše.
Ty víš co chci říct, já vim co chceš slyšet,
možná proto jsme pořád tak tiše.
Možná...
Možná... Kdo ví?
Dál už jen mír uzavřem
a ruční brzdu zatáhnem, nebo to nezvládnem, né!
Tam a sem, dokud neumřem.
Tak zamávejte prazdrojem a vzhůru za strojem, jó!
Dál už jen mír uzavřem
a ruční brzdu zatáhnem, nebo to nezvládnem, né!
Tam a sem, dokud neumřem.
Tak zamávejte prazdrojem a vzhůru za strojem, jó!
