Vlezu takhle v Hloubětíně, zhruba v době ranní špičky,
do přijedší tramvaje,
kolem lidí jako v Číně, zas mi davy drtí cvičky,
avšak: cosi nehraje.
Mezi fackami a klením čtu si zprávy v tisku denním,
nic hrozného netuše,
sloh přítele novináře hřeje srdce, barví tváře,
mír mi vlévá do duše.
Vozem však se plíží tiše malá, hnědá, tváře divé,
malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba,
o berličce, hnáty křivé, reviduje všecko živé,
reviduje všecko živé, hlas - vichřice podoba.
Chvíli myslím na Gogola, chvíli zase na Erbena,
ale marně - je to tu,
polednice, stará škola, očividně potěšená,
vyžaduje pokutu.
Šaramantní revizorka, tepláčky a pláštík z norka,
jedním slovem - elita,
cestující na svých místech, šťastní, že maj' vlastní lístek,
hledí jako jelita.
A já v slzách volám, ať si, ať si baba nacpe kapsy,
ať si baba nacpe kapsy, marně mě dav konejší,
než v tramvajích získám praxi, tak si sem-tam vezmu taxi,
tak si sem-tam vezmu taxi, neboť je to levnější,
la la la ...
