Než ukázaly rafije konec té rudé mafie,
nebyl jsem ještě zdaleka tak statečný a skvělý,
žili jsme s mírným odporem hned za Ústředním výborem,
má žena vždycky říkala: hle, přímo za prdelí.
A já vymýšlel bonmoty na proklínání temnoty,
bylo to méně riskantní, než zapalovat svíčku,
a nikam jsme se nehnali, a když jsme něco sehnali,
má žena vždycky říkala: díky, ó, bolševíčku.
A takhle roky letěly a pátek střídal neděli
a já vo tom furt přemejšlel a nebyl jsem si jistej,
a bylo u nás veselo, i když pár přátel sedělo,
má žena vždycky říkala: ty už se taky chystej.
Já, starý vůl a poleno, už měl jsem dávno sbaleno
a cítil jsem se sledován a šmírován a hlídán,
a v noci hrůzou bez sebe jsem ze tmy slýchal StB,
má žena vždycky říkala, že ze sna vypovídám.
A náhle přišli tuhlenti neohrožení studenti
a jim po boku herci ještě méně ohrožení,
a tak se vžili do rolí, že uchvátili okolí,
má žena vždycky říkala, že nad seriál není.
A byl to sametový puč, při kterém něžně vzkypí žluč,
zbyla jen sladká vzpomínka na uplynulé doby,
puč naštěstí je u konce a zachoval mi pitomce,
má žena vždycky říkala: blbec je tvoje hobby.
Já však jsem proti násilí a nesoudím ty Vasily,
zpívám jim tuhle písničku - směs hořkosti a zloby,
půl života mi zprasili v tom obětavém úsilí,
má žena vždycky říkala: jsi hlásným troubou doby.
A já? Já vymýšlel bonmoty na proklínání temnoty,
bylo to méně absurdní, než zapalovat svíčku,
a nikam jsme se nehnali, a když jsme něco sehnali,
má žena vždycky říkala: díky, ó, bolševíčku, díky, díky ...