Onehdy před spaním bádal jsem, čím to je,
že lidstvo nerado za pravdu do boje,
sám jsem byl svědomím napolo ohryzán,
že nejsem husita anebo partyzán,
když byla bezesná dvanáctá hodina,
došlo mi, čím to je - já nejsem hrdina,
já totiž bojuju, ale jen daktylem,
a i to, po pravdě řečeno, omylem.
Mí drazí přátelé, mám vás tak málo,
vzdát se vás bez boje, to by tak hrálo,
vy jste mi kormidly tou vodou kalnou,
kvůli vám povedu i bitvu marnou,
co bych to zdržoval, já vás mám rád,
až mi však ukážou ostnatej drát,
až mi však oznámí nadutý kretén,
že budu zaživa do kola vpleten,
v tu ránu pošlapu přátelský cit
a řeknu mu všecko, co bude chtít.
Mí drazí rodiče, vám za to vděčím,
že jsem se z ničeho zvolna stal něčím,
vám jsem byl dvacet let přetěžkým břemenem,
vy jste mě po právu řezali řemenem,
co bych to zdržoval, já vás mám rád,
až mi však ukážou ostnatej drát,
až mi však ukážou španělskou botu,
ani ne v krvi, jen v potůčcích potu,
v tu ránu pošlapu synovský cit
a řeknu jim všecko, co budou chtít.
Lásko má, trápím se, když nejsme spolu,
vrávorám, klopýtám, chytám se stolu,
dusím se, vztekám se, žárlím a běsním,
nevidím, neslyším, nejím a nespím,
co bych to zdržoval, já tě mám rád,
až mi však ukážou ostnatej drát,
až mě však dostanou do spárů cvoci,
krvaví zástupci totální moci,
v tu ránu pošlapu nejhlubší cit
a řeknu jim všecko, co budou chtít.
Zkrátka: až jedenkrát obdržím pozvání,
abysem učinil úplné doznání,
kajícně nahlásím příslušným uším
všechno, co vím, i vše, co jen tuším,
doznám se, odvolám, slíbím a vyzradím,
stačí mi pohrozit zmíněným nářadím,
v tu ránu pošpiním každičký vztah
a řeknu jim všechno - budu mít strach ...
