Alba s touto skladbou:
SCORPION,
Zvuk co nechci nikdy slyšet,
cela 2k3 číslo 430,
pusťte mě ven,
chce se mi křičet,
ale k čemu by to bylo,
vím, že nic by se tím nezměnilo.
Mříže,dráty,popsaný stěny,
zoufalý příběhy vyrytý nehtem do zdí cely.
Špinavá kobka číslo 430,
zvuk co nechci nikdy slyšet !
Kde to sem ??
Tohle všechno musí bejt jenom vyjebanej sen,
ze kterýho se chci probudit
a nedokážu pochopit, proč trvá tak dlouho
a proč zdá se tak moc živej být.
Další ráno dochází mi,
co se všechno děje,
že to není jenom jako,
hlava plná beznaděje.
A je tu další den,ráno,večer,
hodina za hodinou,
jak se ten čas vleče.
Každej den je tady stejnej,
vod pondělka do neděle,
tři a dvacet v cele,
vod pondělka do nedělě.
V noci zavíráš voči,
nejde spát,
myšlenky se v hlavě točí,
jako vodopád.
Nemáš náladu,
jíst ani psát,
seš unavenej z přemejšlení,
začíná ti připadat,
že tohle je ten vopravdovej konec,
a myslíš čím dál víc jen na jediný,
nemáš sílu(sílu) dál(dál) bojovat.
Zvuk co nechci nikdy slyšet,
cela 2k3 číslo 430,
pusťte mě ven,
chce se mi křičet,
ale k čemu by to bylo,
vím, že nic by se tím nezměnilo.
Mříže,dráty,popsaný stěny,
zoufalý příběhy vyrytý nehtem do zdí cely.
Špinavá kobka číslo 430,
zvuk co nechci nikdy slyšet !
Rituál marnosti,
ze zdí kolem cejtíš chlad,
a nenávist všech lidí,
kteří tisíckrát před tebou čekali až ráno,
uváže jim smyčku kat,
jako bys ty už sám cítil jak se svírá.
Kolik dní už máš za sebou,
tejdny se smývají,
měsíce běží,
jako řeka tečou,
a ty najednou si uvědomíš,
že dny tady letí,
i když hodiny na cele se neskutečně vlečou.
Prej, že co tě nezabije,
tak to tě posílí,
najednou víš, že je to pravda,
ano pravda, která platí víc než jinde,
právě tady, kde se všichni snaží jenom vo jediný,
aby tě zlomili !
Zvuk co nechci nikdy slyšet,
cela 2k3 číslo 430,
pusťte mě ven,
chce se mi křičet,
ale k čemu by to bylo,
vím, že nic by se tím nezměnilo.
Mříže,dráty,popsaný stěny,
zoufalý příběhy vyrytý nehtem do zdí cely.
Špinavá kobka číslo 430,
zvuk co nechci nikdy slyšet !
A potom přišel den,
kdy se ve mně všechno změnilo,
všechna ta nenávist,vztek,zloba,
najednou to ve mně nebylo.
Strach, kterej sem cejtil,
tak sem hodil za sebe,
a v noci, když sem zavřel oči,
uviděl sem jasný nebe.
Chceš poznat kdo za tebou stojí ?
Vážně ?
Tak počkej na chvíli,
až budeš jednou na dně,
možná vztek a údiv popadne tě,
já věřil těm co za mnou stáli,
ale bohužel jen ve svym,
virtuálnim světě.
Vidim spoustu věcí jinak,
dívám se na to s pokorou,
vážím si těch, kteří mi byli voporou.
Kteří tu pro mě byli,
když se všichni ti,
kterým sem věřil,
zády ke mně beze slova votočili.
Zvuk co nechci nikdy slyšet,
cela 2k3 číslo 430,
pusťte mě ven,
chce se mi křičet,
ale k čemu by to bylo,
vím, že nic by se tím nezměnilo.
Mříže,dráty,popsaný stěny,
zoufalý příběhy vyrytý nehtem do zdí cely.
Špinavá kobka číslo 430,
zvuk co nechci nikdy slyšet !
Brána se votvírá,
jasný nebe nade mnou,
rok a půl života,
nechávám teď za sebou.
18 měsíců, 570 dní,
ztracenej čas, kterej mi nikdy nikdo nevrátí !
