Alba s touto skladbou:
Za oponou,
Výkřiky do ticha,
v srdci je panika.
Všichni nás slyší.
Ale koho vážně zajímá
ta bolest uvnitř nás.
Už bylo tolik vět,
už sem řek tolik slov,
o tom jak mě bolí svět,
všichni se ponořili do hlubiny času,
nikdo nechytil to poselství v mém hlasu.
Lidi v mých textech často hledají sílu ,
kterou bych sám potřeboval.
k tomu nést tu tíhu,
kterou nesou moje texty.
A je to zvláštní jak moc dokážu,
sám ukrýt do svých básní.
Koho vážně zajímá co cítí básník,
kdo mu pomůže,
Když nikdo neví,
co ho trápí.
Přitom říká pořád dokola ,
stále to samý možná
je to úsměvem ,
co nosí ve svý tváři.
Ve svý podstatě jsme lháři.
Ale možná není lhář,
kdo se bojí vlastní pravdy.
Někdy si říkám,
kolik lidí vůbec chápe
a kolik lidí vůbec chápat chce.
To co jim dáme,
bere někdo moje slova.
Vlastně vůbec
vážně plno raperů,
se přetvařuje.
Ale já ne někdy si říkám,
k čemu je ta všechna pravda.
Chtěl sem jí dát lidem,
Ale je to marná snaha.
Lidi se k ní otáčejí zády.
Není zvanná.
Přesto jí neopustím ,
je pro mě tak drahá.
Už jsem si zvyknul,
že mě vlastně nikdo nezná.
Druhá strana mince
toho všeho co mě trestá.
Na některý věci
tady vždycky budu.
Jen já budu o tom vyprávět
potichu hvězdám ,
svůj příběh o tom ,že se
doufám nikdy nevzdám.
Na to ,co si nosím
pod maskou jsem sám,
stějně vám to ve svejch
textech zase všechno předám .
Půjdu dál ,stejně jako doteď
nejde přestat.
Znovu budou zvony do ticha být
a znovu budem sčítat ,co jsme všechno
chtěli mít , ale dokud budou naše srdce
plamene plát ,tak budem znát odpověď
až budou se ptát. 1x
Mezi prsty žmoulám posledních pár
drobných .Chtěl bych je darovat.
Není komu.A ty se ptáš proč básník
dlouho nic nenapsal.Nebylo komu. V
tichu zemřely slova. A tak znova s rukama
v kapsách stojím snad, abych nimi nenarušil
křehkej řád.Zvykám si mlčet s pravdou
vtisknutou do rtů .Ruce semknutý k nebi:
Bože nech mě aspoň psát .
Chtěl jsem lidem dát,co je opravdový ze mě,
aby pochopili ,že pravda nejde napsat
jemně,že jsem smutnej klaun,co křídly do zdi
naráží, když probudí se ta holubice strachu ve mě.
A za mříže z oceli ,cedulku se jménem a pro duše
z útulku, co by odznaky moci.
Píšu prstem slova do tmy.Navždy jsou obrazem
na prázdných zdech temný galerie noci.
Jsem taky jenom člověk a mezi vámi táhnu svoji
káru s osudem jak těžkou sochu z bronzu .
A nikdo se nezeptá jak bolí slzy mámy, když tátu
vzal bůh a a dávno není tady s námi.
Nikdo se nezeptá jak bolí ......
ikdyž s bolestí v srdci se směju s každým
krokem a přesto těch posledních pár úsměvů dám
a dokud tu budu ,budu psát přísahám.
Znovu budou zvony do ticha být
a znovu budem sčítat ,co jsme všechno
chtěli mít , ale dokud budou naše srdce
plamene plát ,tak budem znát odpověď
až budou se ptát.
