Alba s touto skladbou:
Consilium,
Dave:
Co řekneš jednou dětem, až se tě zeptaj:
Tati, proč nejsou v moři ryby a kde jsou lesy mami?
Co jim pak na to povíš? Budeš jim muset lhát?
Odpověz sám sobě a nebudou se muset ptát.
Planeta brečí, lidi se smějou, příroda hoří
a oni se hřejou. Všichni jsou slepí, nevidí pravdu,
řeší sebe a na zbytek serou. Všichni si zvykli
jenom si brát, život je krátkej, je to jen hra.
Co příjde po nás to je nám jedno,
potom klidně, ať je to peklo, co spálí tuhle zem
nebude pálit, moje tělo stejně dávno už vzplalo.
A když jiný co přijde věci o kterých věděl jsem dávno.
Takhle přemejšlí stádo, takhle přemejšlí lidi,
odsouvaj problém co bojí se řešit a všichni
děláme společný chyby. Neni tvoje to všechno kolem nás, koloběh tady už fungoval dávno, než přišli lidi a potom tuhle planetu zdupalo stádo.
Vždyť stačí tak málo, k tomu abys viděl, kdo je tu pánem, nezkrotíš vítr ani vlnu - síla, který má moc drtit kámen, která moc darovat život, díky, který jsem ty i já tady, která stará se dobře, která nás nenechá hlady. Tak co si jí vážit? Jsme její nejlepší výtvor,
všichni jsme děti země, jenom už nevíme jak je nám blízko.
Martin Lexa:
Slyšet ten pláč je pro ně bláznovství,
já nejsem sám, co slyší vzlykat němý království.
Co je tak blízko, je tak blízko a tolik cest,
co do něj vedou, nech se vést, pak pochopíš,
že jeho pláč jsme my.
Dave:
Někdy se ptám co když jsem mor, nebo jsem jenom nevinej tvor, co když jsem nemoc pro tuhle zemi, který možná bude líp bez nich, co do ní v klidu kopou, protože to jde z dobou. Protože dneska je IN jenom brát. Pitomče, sám si se rozhod!
Přemejšlí za tebe jiný? Už neumíš rozeznat pravdu?
Priority jsou dneska daný, hlavní je mít priority davu.
Ale na to já kašlu, moje srdce je plný lásky,
když projdu se lesem cejtim vítr, slyšim moře - toho si musim vážit.
Musim chránit, i ty bys měl, žiješ jen jednou, ale tak buď fér, když žiješ s toho co ti ta zem dává, tak měl bys dávat zase něco zpět.
Kolik let tady budeš? Kolik let tady už jsou ty lesy?
Žiješ, jak když ti patří a všichni se tváříte jak když jste bez chyb.
Přitom jsme jejich děti, příroda je naše matka
a my spratci, ze kterejch zmizela veškerá láska.
Tak kam vede ta cesta? Kam směřuje lidstvo?
Všichni jsme děti Země, jenom už nevíme jak je nám blízko.
Martin Lexa:
Slyšet ten pláč je pro ně bláznovství,
já nejsem sám, co slyší vzlykat němý království.
Co je tak blízko, je tak blízko a tolik cest,
co do něj vedou, nech se vést, pak pochopíš,
že jeho pláč jsme my.
