Je to cesta věhlasu, už dál po ní jít nenesu
pl-nej sál - v něm jsem stál a svý srdce dal tomu závěsu
za oponou nejsou znát jen dají se hrát chvíle plný
nečasu - jiskra, skrat, neutíkat a jenom a jenom stát
v tom hlasu, říkat si pořád to snesu, ze snu rovnou až
do děsu, sestup nanejvejš zdolat, k nebesům stačí se
podívat, jen doufat-né stoupat - víš tak daleko je
nebe, ze snů zouvat se a říkat si jak hluboko až klesnu.
Víš, že nechce jenom tebe, na zpětnej chod řadit
předem, nevědět, žes tomu propad, míle předem
zastavit a couvat po zemi pokrytý ledem.
Zkoušet smlouvat, všechny moudra, který nesem znějí bourat.
Dál tim děsem, okolo sebe se koukat, rozhlížet se, ptát se
kde jsem, slyšet hlasy doposud neznámé rasy, které
vyvádějí z trasy...
Co v ruce drží a mávaj esem, dál jen přát si,
zapomenout na to, že všude kolem jsou zrádci,
nechat vzplanout, co tak chtějí ti ukradnout.
Tma jak v ranci-plížej se tak kradmo, už marný zkoušet
zhasnout a pokoušet se věřit na senzaci. Jiskra a tvý
sny se blíží, někdy lžou a jindy tíží, všechny kotvy
schod a jdi z tý lodi, za okamžik vylodí se na břeh
z vody-nesnaž se z ní hledat schody, myšlenky v hlavě
víznou, jako kovy
