Alba s touto skladbou:
SRDCE KLAUNA,
V čekárně samoty zní listnatej čas
rezavý vteřiny jsou kříž se stínem v osudu
a ty pořezaná od krystalů tmy
nikdy jmenovaná, vlastně stejně jako my.
Básníci a blázni, strácíš se nepoznaná
na křídlech úsměvů klauna,
úsvitem obelhaná, ticho ti vklouzlo mezi rty,
a pod první slzou cítíš bolest vlastní nahoty.
Uprostřed výkřiků, ústa plný hořkých slin,
v bílým přelivu dne už nemáš ani stín,
už nejsi děvčátko s mašlí,
přesto ten věčně prázdnej klín.
Možná v tý bolesti, že konečně mi rozumíš,
že stejně jako ty já vnímám svoje okolí,
že stejný je bejt blázen a básník
a blbost je, že klauna srdce nebolí.
Ref: Světla v manéži přestaly hřát,
hlediště je prázdný srdce zůstalo stát,
mávnutí křídel, představení končí,
potlesk doznívá,klaun je divákem osudu,
když se nikdo nedívá, a přesto se usmívá,
má v srdci bolest, s pláčem usíná.
Do srdce ti fouká průvan,
sutiny lásek mu v křeči rozvírají stěny dokořán,
do krátkých tepů skryto za bizardní melodií,
rozdělí tóny jako pokoj stíny žaluzií.
Dětství ti proplavalo mezi prsty,
už jsi unavená, z toho, že pro svět jsi jen holka, co nic neznamená.
Možná pod rouškou osudu ti zbledla tvář,
tak obracíš je v proudu dní jak prsty kalendář,
skloněná nad piánem, co nevydalo ani tón,
z venku ti fouká vítr do záclon,
ztrácíš se před očima jako večer v tmách
a v srdci je přání víc než mostů v Benátkách.
Teď už se nesmíš ptát, proč básník musí psát,
nesu tvou bolest na bedrech a přesto musím vstát,
pro mě jsi krásná, když cítíš to co já,
uprostřed světa a přesto navždy samotná.
S pocitem marnosti a povinností milovat,
a s duší rozervanou na kusy se musíš smát,
tak jako blázen nebo básník svýmu okolí
a blbost je že klauna srdce nebolí.
Ref (2x): Světla v manéži přestaly hřát,
hlediště je prázdný srdce zůstalo stát,
mávnutí křídel, představení končí,
potlesk doznívá, klaun je divákem osudu,
když se nikdo nedívá, a přesto se usmívá,
má v srdci bolest, s pláčem usíná.
