Je den nebo noc? Kdopak se v tom vyzná.
Oslepivé slunce zalévá svými paprsky sněžnou pláň.
Jiskří drsné, suché vločky, výš stoupají jemné proužky páry
z průzračných kalužin, uvízlých mezi závějemi.
Jiskřivá běl píchá do očí a nahoře se rozprostírá
uhlově černé nebe s prachem hvězd,
průzračná pavučina mléčné dráhy a na jejím pozadí jedna hvězda, ze všech nejjasnější –
ani jiskřička, ani světluška, skoro jak lampička na perlovém nebeském baldachýnu.
A na ni na tuto jiskřivou hvězdu,
hledí trojice ve skafandrech.
Mají přístroje v lakovaných pouzdrech,
V nichž se míhají různobarevné křivky a číslice.
Trojice hledí hned na nebe, hned na obrazovky přístrojů.
A jeden z nich, na němž leží rozhodování říká nahlas:
Probuďte se, spící. Probuďte se spící! Je den nebo noc?
Sněžná pláň je němá a hluchá. Není nad ní vzduch.
Zmrzl a změnil se v průzračné kalužiny.
Nekvílí nad ní vítr, nechřupe sníh pod nohama.
Na zledovatělých rostlinách nešelestí listoví.
Slova se rozplývají na povrchu skafandru,
Ale rádio je zachycuje a ztracené zvuky se znovu rodí tam,
kde vzduch je – v hlubokém podzemí,
kde v řadách leží spící, bez hnutí jako sochy...
...probuďte se, probuďte se, probuďte se...
