Žil sem v tom že jedu v pohodovejch kolejích
Najednou je tu chvíle, kdy chceš odejít
Ty koleje nás přitom měli dovést až do ráje
Cesta tam byla rovná a teď klikatá je
Do háje
Jak sme to mohli dopustit
najednou říkáš mi
chci tě opustit
Odcházíš
a stejně nemůžu tě proklínat
sedim tu sám a už můžu jenom vzpomínat
Na to jak poprvé se střetly naše oči
Na to jak sem kvůli tobě z balkónu na balkón skočil
Na to jaká byla naše první pusa tehdy v buse
Na to jak jsme se dokázali smát celej den v kuse
Na to jak jsme se poprvé chytli za ruce
Na to jak smi rozdala úsměvů za minutu tucet
a teď je to pryč
jen vzpomínám a účtuju
a najednou mi došlo
jak moc tě potřebuju
Kdo udělal tu chybu
když né já, když né ty
Najednou sou si strašně cizí
ty naše světy
a všechny věty jsou zbytečný už je to pasé
Přitom nejšťastnější bych byl
kdybych byl stebou zase
všechny kliše světa mi jedou hlavou
něco o tom že hold sem asi nepotkal tu pravou
taky o tom že mlejny melou pomalu a jistě
nechat tě jít, to byla chyba vim to jistě
všechny okamžiky stebou byly krásný
já to nechápu, vždyť my sme vlastně byli šťastný
tak jak to že dneska každej sme sám
jak to, že zavřeli jsme ten krám
tak proč mi už vůbec
nebereš telefóny
jak to že už neslyšíš moje vyzváněcí tóny
vždyť mi to přece měli
tak proč sme to ztratili
mělo to bejt navždy a my to zabili
kdybych věděl že je aspoň malá šance
udělal bych všechno, dal bych
se na cestu psance
běžel bych za tebou
chytl bych tě do náruče
ani nevíš jak mi při tý představě srdce tluče
dal bych cokoliv
za další chvíle stebou
teď je pro mě vzácný
to co dřív bylo samo sebou
a chybovat je lidský já to vim a ty taky
tak jakto, že jedou jinam naše vlaky
Žil sem v tom že jedu v pohodovejch kolejích
Najednou je tu chvíle, kdy chceš odejít
Ty koleje nás přitom měli dovést až do ráje
Cesta tam byla rovná a teď klikatá je
Do háje
Jak sme to mohli dopustit
najednou říkáš mi
chci tě opustit
Odcházíš
a stejně nemůžu tě proklínat
sedim tu sám a už můžu jenom vzpomínat
Na to jak poprvé se střetly naše oči
Na to jak sem kvůli tobě z balkónu na balkón skočil
Na to jaká byla naše první pusa tehdy v buse
Na to jak jsme se dokázali smát celej den v kuse
Na to jak jsme se poprvé chytli za ruce
Na to jak smi rozdala úsměvů za minutu tucet
a teď je to pryč
jenom vzpomínám a účtuju
a najednou mi došlo
jak moc tě potřebuju
všechny okamžiky stebou byly krásný
já to nechápu, vždyť my sme vlastně byli šťastný
tak jak to že dneska každej sme sám
jak to, že zavřeli jsme ten krám
tak proč mi už vůbec
nebereš telefóny
jak to že už neslyšíš moje vyzváněcí tóny
ano chybovat je lidský já to vim a ty taky
tak jakto že jedou každej jinam naše vlaky
