Byl temný podzimní večer a mraky zhasily den,
když na město padl těžký déšť a bušil do oken.
Byl večer, sedmého září, když se od moře vítr zdvih'
a oči spících otevřel, strach a hrůza byla v nich.
Bouře nesla zkázu dál, bouře nesla zkázu dál to ráno,
bouře nesla zkázu dál, a s ní se vítr na město hnal.
To ráno se loučili muži jen s obavou od svých žen,
s nadějí, že snad se vrátí zpět, ta však marná byla jen.
To ráno, když líbali ženy, ještě skrývala bouře svou moc,
když naposled děti své objali pod nebem černým jak noc.
Bylo ráno osmého září, když bouře začala řvát
a bezmocní lidé v temných ulicích o svůj život začli se rvát.
Ale bouře už drtila město a střechy domů byly pryč,
a příliv hnal moře stále blíž, vítr šlehal vlny jak bič.
Byl večer osmého září, když se z bouře stal divoký rváč.
Bylo slyšet jen výkřiky zoufalství, hukot vln a dětský pláč.
Tenkrát viděl jsem zeď u Galvestonu, jak chce držet moře zpět,
ale mocný příliv a nápor vln jako hračku ji před sebou smet'.
Já viděl bezmocné muže jak s mořem chtěli se rvát,
avšak jediná vlna s krutým posměchem smetla ty, co se nechtěli vzdát.
Já slyšel ženy a starce, dřív než ve vlnách utonou,
jak prosí Boha ještě o pomoc, ten však odvrátil tvář svou.
Kolem půlnoci hučící příliv sahal do výšky dvaceti stop
a bezmocní lidé v temných ulicích našli pod ním svůj mokrý hrob.
A smrt, starý krutý mistr, když pak moře přestalo řvát,
přišla se městem procházet a na své dílo začla se smát.
Když pak vítr ztich' příští ráno a moře kleslo na svůj břeh,
všichni živí vzhlédli k nebesům s díky Bohu na svých rtech.
Můžeš povídat o tom svým bratrům a přátelům vyprávět,
však ten příběh o hrůze v Galvestonu nikdy nelze vypovědět.
